Na poště

Z kraje tohoto jinak pěkného týdne, jsem byla posílat balík. Operace pro občana s IQ o výši alespoň pokojové teploty zcela bezproblémová. Vejdu do sálu a vidím, že přepážka BALÍKY PŘÍJEM je prázdná, bez řady a bez pracovnice. V duchu jsem zajásala a jdu tedy rovnou na věc k okénku. Pracovnice se objevila vzápětí, takže všechno klapalo. U prázdné přepážky mi však sdělila, že je tu nový vyvolávací systém "aby se nepředbíhalo a aby se vše zjednodušilo". Chtěla jsem ji v legraci požádat, ať si mně teda zavolá, ale nevypadala vůbec na to, že by se se mnou zrovna chtěla kamarádit, tak jsem raději držela balík. Říkám si, že nevadí, mám asi 10 min čas. 

Po vyslechnutí manuálu, kde že je ten stroj na výherní losy a co mám stisknout, jsem opustila stanoviště a šla si k terminálu pro výhru dne. S vypáleným číslem na čele běžím hned zpět znovu ke krmítku, protože tam stále nikdo nebyl. Posadila jsem se asi 3 cm od skla terária a usmívala se, jako měsíček nad hnojem. Byla jsem jasný vítěz a k nepřehlédnutí. 

Pracovnice u přepážky si mně teď už s lehce přivřeným levým okem prohlédla a sdělila mi, že TO číslo, co mám na svém výherním losu, je TO číslo, na které musím čekat, až se objeví TAM na některé z tabulí nad ostatními zavřenými kotci. Po mé námitce, že přede mnou nikdo není a že teda můžem jít hned na věc, jsem ucítila i přes neprůserné sklo, jak se paní na druhé straně zvýšila teplota podle všeho na všech jejích veřejných i neveřejných místech a následujícím pohledem jsem byla vypreparována z vlastního těla, uvedena do kapalného stavu a vypadalo to, že bych měla těmi malinkými mezerami v dlažbě na podlaze odtéci pod základy budovy a nechat se dobrovolně vsáknout skrz zemskou kůru, plášť až do žhavého jádra, kde bych se smažila v nejhlubším pekle. Vzala jsem si tedy svůj balík, zařadila zpátečku a čekala až domácí dají gól a mně naskočí moje číslo na tabuli. 

Pracovnice ústavu pro choromyslné opustila židli a odešla. A jaj, to mám za to, říkám si. K mému překvapení se však zhruba za minutu a 3 sekundy vrátila do ordinace. Jenže s outěžkem v podobě asi 20 cm vysokého stohu dopisů. V první chvíli jsem si myslela, že si bere práci domů, protože pošta asi málo platí, nebo že si dělá prdel, což by asi z dopisů nešlo, ale omyl, myslela to vážně. Pěkně se uvelebila, židle zaskřípala, možná vypustila  Krakena a začala razítkovat, třídit, opisovat, razítkovat a zase třídit. 

Mezi tím se za mnou vytvořil shluk asi čtyř spoluobčanů, čekající na tutéž prosklenou zpovědnici. A stále se razítkovalo a třídilo jak ve sběrném dvoře. S ostatními čekateli na úkon jsme následně vytvořili nadávající celek nespokojených klientů a vzájemně jsme se zvukově doplňovali. Asi po 17. minutách chválení a opěvování instituce, jsem já osobně začala cítit, jak mi na krku naskakuje žíla. A to už vím, že se mi blíží restart systému. V 18. minutě šikulka z balíků naštěstí bouchla do poslední obálky a to mně zachránilo od vyvedení z ústavu v doprovodu vězeňské stráže. 

Takže jsem ten vypípaný balík posílala asi 20 minut jen proto, že se dopisy třídily a razítkovaly v sekci balíky příjem. To je přece logické. 

Dnes, v jinak sympatický pátek, asi kolem 15. hodiny, jsem si řekla, že si zpříjemním víkend opětovnou návštěvou odlehčovacího ústavu zvaným pošta a vyzvednu si peníze složenkou. Vybavila jsem se na cestu jednou velkou štamprlí slivovice a práškem, co dávají bizonům aby někoho nepotrkali. Ještě že jsem tak udělala. Po zdolání schodiště do prvního patra jsem narazila na dav čekatelů, kdy půlka stála na chodbě a mačkala tlačítka na výherním automatu a druhá, polomrtvá půlka, seděla na zadku uvnitř v jámě lvové a hypnotizovala tabule s pořadím podobně, jak to dělá kobra při lovu králíka. Dohromady cca asi 15 lidí. Z čísla mého terapeutického kupónu jsem pochopila, že mám před sebou asi 10 kolegů pacientů. 

Ale dala jsem si předsevzetí, že nevyměknu aspoň 15 minut, což by na hotovostní operace - dle zvoleného levelu obtížnosti na terminálu a počtu lidí přede mnou, mohlo stačit. Jenomže opět, kurva, fungovala jen jedna jediná posraná kukaň. To je prostě neuvěřitelné. Kdy jindy, než v pátek odpoledne asi může být špička? Asi v neděli v 9 večer...

Uběhlo cca 10 minut a z řady zmizeli pouze dva nešťastníci. Takže mi to v lepším případě vycházelo asi na půl hodiny. Kdybych měla doma slíbenou večeři, tak s takovým časovým rozpočtem si ji můžu před poštou tak leda uvařit v kotlíku na dobírku. Nehledě na to, že hrozí, že než se dostanu ke krmítku, tak mi venku na autě propadne technická. 

Vrcholem všeho bylo, že se v jiném, do té chvíle volném okýnku, objevila další pracovnice jako ropucha v teráriu a vypadalo to, že se to zrychlí. Víte co se stalo? Hovno. Sedla si na židli, stáhla žaluzie a začala co? No přece, kurva, třídit stohy dopisů a razítkovat.  Chachááá! To byla poslední kapka.  Zahodila jsem letenku na podlahu a vypochodovala jsem do řiti a ještě možná o kus dál.